nové

Víte, jak utopit blondýnku?
Dáte na dno bazénu zrcadlo!

V nebi je pozdvižení pán bůh zmizel.

Celých šest dnů ho nemohl nikdo najít, až sedmého dne ho objevil archanděl Gabriel, jak odpočíval ve stínu Jabloně.

Pane bože kdes to celých šest dnů byl? Ptá se Gabriel.

A bůh odpoví. Podívej támhle dolů na tu kouli zavěšenou v prostoru. To je planeta. A tu jsem celých šest dní tvořil.

A k čemu jsi tvořil planetu? Ptá se Gabriel.

To bude místo rovnováhy, kde budou žít lidé. Rovnováhy? Ptá se opět Gabriel.

Ano. Pohleď zde je polokoule vody a zde naopak hemisféra země. Na severu bude kontinent obývaný plemenem bílým a na jihu zas plemenem černým. A tady bude ležet Kanada. Bude to země krásné krajiny a úžasných lidí. Lidí inteligentních vzdělaných a tolerantních, kteří budou oporou celého lidstva.

Ale jestliže budou Kanaďané tak skvělí, tak kam se poděla tebou zmiňovaná rovnováha? Ptá se Gabriel.

A bůh odpoví: "Jen počkej, až uvidíš jaký tupý arogantní parchanty dám hned vedle nich."

Co si blondýnka myslí při čtení těchto vtipů?
  
Nic, jako obvykle... A většinou tomu ani nerozumí.

Chuck Norris je jediný človek, který dokáže popíjet v nonstopu az do zavíračky.

Je takové zrcadlo které když před ním zalžeš tak tě vcucne.Přijde k němu brunetka a říká:"Já si myslím že jsem nejhezčí na světě-VCUC".Přijde k němu zrzka a říká:"Já si myslím že jsem nejkrásnější na světě-VCUC".Přijde k němu černovláska a říká:"Já si myslím že jsem nejkrásnější na světě-VCUC".Přijde k němu blondýnka a říká:"Já si myslím-VCUC".

„No to je vrchol, oni si ještě dovolí napsat na konec jídelníčku Dobrou chuť!” vykřikne v restauraci děda Vajdů.
  
„A co vás na tom tak naštvalo?” diví se přihlížející.
  
„Co?! Nejdřív tam napíšou takové ceny a pak nám přejí Dobrou chuť!”

Kohn navštíví Roubíčka a zastihne ho, jak seškrabává omítku ze zdi do papírového pytlíku.

„Copak to vyváděj,” diví se Kohn, „snad nemalujou?”

„Kdepak! Stěhuju se.”

Poslední slova americké vojačky z Iráku: „Ucítila jsem ze zadu něco tvrdého..., a pak mi to cvaklo.”

Jdou v pravé poledne po Václaváku tři chlapi a šíleně se motají. Drží se vzájemně kolem krku, aby neupadli, nejhůř je na tom ten prostřední. Podivnou skupinku zastaví policajti a hned na ně: „Pánové, že se nestydíte, takhle se zřídit už dopoledne. Občanské průkazy, prosím!”

Ten krajní vysvětluje: „Žádnej chlast v tom není, to ani nepoznáte pana ministra? Má auto v servisu a my jsme ochranka a učíme ho chodit!”

Náměstek zemřel v práci na infarkt. Kolegové se radili, jak to šetrně oznámit jeho ženě. Jeden se toho nakonec ujal, vydal se k jeho domu, zazvonil, a když mu nic netušící žena otevřela, zeptal se jí: „Vy jste vdova Vařáková?" „Vařáková ano, ale ne vdova." „A vsaďme se, že jo."