židovské

Potkají se Khon s Roubíčkem a Khon říká: „Tak jak, Roubíček, co je nového?”
  
A Roubíček odpoví: „Ale chudák moje tchyně, už to má taky za sebou.”
  
Khon na to: „Ale nehovořej, vždyť ani nevím, že by měla funus!”
  
„Ale vždyť taky neměla,” říká Roubíček. „Chtěli jsme ušetřit, tak jsme ji zakopali doma na zahradě.”
  
Přijdou na zahradu a Khon se při pohledu na holou zadnici trčící ze záhonu zhrozí: „Poslechnou, Roubíček, to jste ji nemohli zahrabat hlouběji?!”
  
A Roubíček odpoví: „Víte, Khon, možná maj pravdu, vypadá to sice trochu neesteticky, ale víte, jak se do toho nádherně staví kolo?”

Přiběhne Kohn za Roubíčkem a volá už ve dveřích: Kohne, tvoje čtrnáctiletá dcera v parku kojí!
Na to Roubíček s bohorovným klidem odpoví: A proč by nekojila, když má čas a mlíko?

Izraelský voják, který čerstvě vstoupil do armády po výcviku, žádá svého velitele o tři dny volna. Velitel se rozčiluje: To si snad děláte legraci, ne? Žádat o volno, jen jste nastoupil! To byste musel dokázat něco neobvyklého, abyste dostal volno takhle brzy!
Vojín srazil kufry a odešel. O den později vjel na základnu v arabském tanku. Velitel ho chválí a ptá se: Jak jste to dokázal?
No, vlezl jsem do tanku, dojel jsem na arabskou hranici. Tam stál arabský tank. Vystrčil jsem bílou vlajku, on vystrčil bílou vlajku. Tak jsme vylezli oba ven a já povídám: Chceš tři dny volna? No a tak jsme si vyměnili tanky!

Potká Kohn Roubíčka na Miami a ten mu povídá: „Kohn, kde se tady berou?”
  
„Ale, já jsem tady na svatební cestě.”
  
„A kde mají Sáru?”
  
„Neblázněj, Roubíček, někdo přece musí zůstat v krámě a prodávat!”

Kohn jde k Roubíčkovi, půjčit si vozík. Cestou ho však přepadly obavy a Khon si říká: "Roubíček je lakomec, on mi ten vozík nepůjčí."

Přesto jde dál, ale před Roubíčkovým domem zase mudruje: "No jo, Roubíček je lakomej, ten mi ten vozík určitě nepůjčí."

Nakonec vystoupá do třetího patra, zazvoní na Roubíčka a když mu přijde otevřít tak povídá: "Roubíček, když jsou taková svině tak si ten vozík nechaj."

Pán s manželkou a tchyní jel na dovolenou do Izraele. Tam ale tchyně zemřela. Manželé zašli do pohřebního ústavu, kde jim vysvětlili, že převezení těla zpět do Ameriky bude stát pět tisíc dolarů. Jestli ovšem tchyni pohřbí ve Svaté zemi, bude to stát pouze dvě stovky.
Manžel navrhl: Pošleme ji domů.
A funebrák se zeptal: Prosím vás, jste si jisti, že to opravdu chcete takto? Převoz je velmi drahý. Za dvě stě dolarů byste tady mohli mít krásný pohřeb.
Podívejte se, pane, povídá manželka, před dvěma tisíci lety jste tady pohřbili jednoho chlapíka a on za tři dny vstal z mrtvých. Tak tohle nebudu riskovat!

Steigermark a Kohn jsou na lovu.
„Dávej pozor, Steigermark, vždyť jsi mi zrovna zastřelil ženu.”
„Promiň, to jsem nechtěl, ale to bude tím, že stála tak blízko té mojí.”

Je půlnoc. Na ulici ani živáčka. Ale přece! Kohn a Löwy vrávorají domů. A aby na tom nebylo dost, na druhém konci ulice se vynoří další dvě postavy. A rovnou k nim, zdá se.
Löwy, jdou se mnou na druhej chodník, povídá Kohn.
A to jako proč? stará se Löwy.
No tamti dva. Opatrnosti není nazbyt. A ještě ke všemu - oni jsou dva, a my jsme sami!

Dva Zidi, Kohn s Roubicek, preziji koncentrak. Kdyz v petactyricatem opusti
Dachau, rozhoduji se, kam pujdou. "Ja to zkusim na Zapad,
treba do Ameriky," povida Kohn, "uvidim, jak se mi tam
povede." "Tak ja to zkusim zase na Vychod, do Sovetskyho
svazu," rozhodne se Roubicek. Dohodnou se, ze se po nejake
dobe sejdou a reknou si, jak se jim dari. Kohn odjede do
Ameriky, stane se obchodnikem a zbohatne. Po letech si
vzpomene na Roubicka, co se s nim asi stalo, ze se neozval.
Vezme si volno a odjede po nem patrat. Stopa ho zavede do
Moskvy. Tam se na prislusnem urade pta urednice, zda nevi,
kde by mohl najit Roubicka, co prezil koncentrak. Urednice
chvili hleda a pak rika: "Jdete se podivat na Rude namesti,
mel by tam zametat." "Zametat?" podivi se Kohn, ale jde se
presto podivat. Za chvili opravdu narazi na Roubicka, jak
zameta Rude namesti. "Ahoj, ja jsem Kohn, pamatujes?"
oslovi ho. "Kohn? Jakej Kohn?" "No prece Kohn, z Dachau,"
rika Kohn. Roubicek se opre o koste a zasnene ziraje do
dalky si povzdechne: "Jo Dachau, to byly casy..."

Za hospodářské krize bylo všechno na příděly a byly přísné kvóty na veškeré potraviny. Kohn a Mayer chovali husy a načerno je prodávali - Kohnovi se dařilo, ale Mayerovi vůbec ne.
I zajde Mayer za Kohnem a povídá: "Poslouchaj, Kohn, jak to, že jim jde kšeft a mě ne? Jak se o nich lidi dozvědějí?“
"Ale Mayer, to je strašně jednoduchý - každej tejden mám v Národní politice inzerát - a dveře se u mě netrhnou!“
Mayer si tedy také podá inzerát - Alfons Mayer, prodej hus po K 200 - ale hned druhý den jsou u něho financové, všechno mu seberou a ještě musí zaplatit tisíc korun pokuty.
Kohn na to kouká mezi dveřmi a pak povídá: "Teda, Mayer, voni jsou úplnej mešuge! Takhle na plnou hubu vytroubit, že prodávaj husy, když se to nesmí. To se pak nesměj divit, že jsou plajte!"
"Ale Kohn, vždyť říkali, že si sám dávaj každej tejden inzerát..."
"No jo, ale to na to musej jit chytře - v tom mým inzerátu totiž stojí: Včera jsem ztratil na Wilsonově nádraží 200 korun. Poctivý nálezce obdrží jako odměnu vykrmenou husu. A to by nevěřili, Mayer, každej den tu mám tak deset, patnáct poctivejch nálezců!".