Po strašně dlouhé době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavený a smutný chirurg.
Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým, soucitným hlasem říká:
,,Dělali jsme co jsme mohli, ale Vaše paní upadla do dlouhodobého hlubokého kómatu.
Manžel vytřeští oči a ptá se: ,,Co já teď budu dělat?"
,,No, budete se muset o ni denně starat. Každé dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny a krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji pleny, když se pomočí
a umývat jí, když se pokálí. Budete na ni muset celé hodiny vlídně mluvit, laskat ji ve vlasech, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z kómatu probere, usměje se na Vás a opět upadne zpět do kómatu......
Chlap mezitím zežloutl, zfialověl,
zezelenal a totálně se rozklepal.
Doktor se k němu nakloní, plácne ho chlapácky po zádech a rozšafně povídá:
,,Nebojte se, dělám si prdel - samozřejmě umřela."