nové

Mladá čerstvě vystudovaná psycholožka, blondýnka, nastupuje do první práce. Stává se psychologem na základní škole a hned je aktivní a hledá, kde začít, jak se uvést v dobrém světle.

Jde na školní dvůr a tam vidí hlouček chlapečků, jak si hrají, a pak jednoho, který stojí opodál, nic nedělá, jen tak popojde krok vlevo, pak dva doprava.

Psycholožka si říká: "No to je jasné, introvert, začnu s ním a zapojím ho do hry."

Jde k němu a říká: "Copak se děje, že si dneska nehraješ s ostatními?"

A chlapeček se nasupí a odsekne: "Ty krávo, já jsem brankář!"

Tři známí - právník, programátor a umělec - probírají problematiku milenek. Umělec povídá: Pánové, ta vášeň je ohromně inspirativní a zrovna tak riziko, že na to manželka přijde.
Právník to rozebírá odborně: No, podle mého z toho koukají jen problémy. Skončí to rozvodem, alimenty a nakonec možná i vyhazovem z práce.
A programátor se usměje a říká: Je to ta nejlepší věc na světě, zvlášť když o tom manželka ví. To si totiž potom myslí, že jsem s milenkou, milenka si myslí, že jsem s manželkou, a já můžu v klidu celou noc dělat!

„Drahá, víš, jaký je rozdíl mezi autobusem a taxíkem?”

„Ne.”

„Tak pojedeme autobusem.”

Mezi chlapy: "Asi se budeme se ženou rozvádět..."
"Co se stalo?"
"Našla můj profil na Facebooku s dvaceti milenkami."

Blondýnka rozmázla večer v nasvícené místnosti motýla a zkonstatovala: „Vždyť ty noční můry zase nejsou tak strašné...”

„Pane vrchní, dal bych si biftek.“
„Nemáme.“
„Tak řízek.“
„Nemáme.“
„Tak omeletu.“
„Také nemáme.“
„V tom případě mi podejte můj kabát.“
„Bohužel, ten už také nemáme!“

Modlí se v synagoze Kohn, oblečený do krásné nové kožešiny a vedle něj Roubíček v ošuntělém pláštíku. Kohn:
Dají mi pane Bože kšeft za sto tisíc, dají mi pane Bože ten kšeft, prosím…
Vedle Kohna šeptá Roubíček:
Dají mi Bože obchod za tisícovku, dají mi pane Bože vydělat tisíc korun…
Po chvíli se Kohn zvedne, vytáhne z portmonky tisícovku a říká:
Tady mají Roubíček a nerozptylují mi dál Hospodina.

Muž čeká hodiny na chodbě před operačním sálem.

Po strašně dlouhé době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavený a smutný chirurg.

Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým, soucitným hlasem říká:

,,Dělali jsme co jsme mohli, ale Vaše paní upadla do dlouhodobého hlubokého kómatu.

Manžel vytřeští oči a ptá se: ,,Co já teď budu dělat?"

,,No, budete se muset o ni denně starat. Každé dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny a krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji pleny, když se pomočí

a umývat jí, když se pokálí. Budete na ni muset celé hodiny vlídně mluvit, laskat ji ve vlasech, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z kómatu probere, usměje se na Vás a opět upadne zpět do kómatu......

Chlap mezitím zežloutl, zfialověl,

zezelenal a totálně se rozklepal.

Doktor se k němu nakloní, plácne ho chlapácky po zádech a rozšafně povídá:

,,Nebojte se, dělám si prdel - samozřejmě umřela."

„Sire, váš doutník.”
  
„Ano, Jean, já vím.”
  
„Sire, váš doutník.”
  
„Jean, vždyť říkám, že vím.”
  
„Ano, sire, já vám věřím..., ale pálíte mi prsty!”

Policajt legitimuje dva cikány a ptá se: „Hele, Dežo, kde pracuješ?”
  
„Nikde...”
  
„A ty, Pišto?”
  
„Já mu pomáhám!”